TRAVEL: Italy (Part 1) | T.

Sobota

Vyhřátá, přehřátá, až spálená, ale přesto spokojená. Přesně takhle jsem vypadala první den mé vysněné dovolené v Itálii. Naprosto oslněná temperamentní tržnicí s uřvanými Italy, kterým jsem nerozumněla jediné slovo. Ochutnala jsem domácí parmezán, a doteď lituji, že jsem si nedovezla ani gram tohoto božského sýra. Od přihrbeného maličkého a usměvavého Itala jsem nakoupila nektarinky (které tvořily následující dny mou hlavní obživu), rozdávala úsměvy a nechávala párcentové spropitné. Za to se mi dostalo další várky rajčátek nektarinek a všemožného ovoce. Z tržnice jako takové mě (kromě jídla) zaujali jen černoši s božsky jemnou čokoládovou kůží, kterou bych přes tmavé brýle (v utajení) mohla pozorovat celé hodiny. Po obědě nektarinkách jsem objevovala další kouty Itálie (myslím tím, že jsem sebou plácla na pláž). Uvelebená ve stínu plavčíkovy strážné věže, poslouchaje křik lidí a šum moře, Tánička usnula. Sluníčko se stočilo, a Tánička se spálila. Vážně, po probuzení mě překvapila (moje) čokoládově hnědá kůže a vypálené plavky. Vypadalo to dobře... až do večera. A potom? Z Miss Čokoláda rázem Miss Flekaté Rajče. Na minutu. Přesto jsem usínala plna skvělých dojmů, s ještě nebolavou kůží  a příjemně unavená. Co jsem potřebovala k životu? Tam a tehdy? Vědět, že voda je mokrá a slaná, a že to můžu jít následující den zkontrolovat. Vědět, že v ledničce mám snídani nektarinky, a že neumřu hlady. A vědět, že jsem v Itálii, zemi pizzy a těstovin!

¨

                                                                               Neděle

Ano! Jsem v Itálii, zemi pizzy a těstovin, a snídám chleba s paštikou nektarinky. Aspoň, že italské nektarinky. Seděly jsme na terase, popíjely kávu a úplně samozřejmě se seznamovaly s italskými animátory. Dobře, oni se seznamovali s námi. Giuseppe a Patricio, první nefalšovaní Italové, které jsem měla tu příležitost poznat. Oni si tam v naší "české čtvrti" anglicky moc nepopovídali, ale naše česká dámská jízda byla vybavena dvojnásobnou znalostí angličtiny, takže jsme konverzovali docela slušně. A hned nás pozvali na lukostřelbu (:-D) a beach volejbal. Nepřijela jsem tam s tím, že budu celý týden ležet na pláži, takže jsem byla za jakékoliv rozptýlení vděčná. Přesně (skoro) v 10 dopoledne jsme si napochodovaly na hřiště a seznámily se s Alessandrem. Další Ital (animátor), s neuvěřitelným charakterem. Veselý, optimistický, uřvaný, společenský a otevřený. Choval se přátelsky a byl neskutečně trpělivý, protože mi to ze začátku moc nešlo (nojo, neměla jsem ten volejbal na základce tak flákat:-D). Taky jsem pořád musela běhat pro míč (prostě jsem vždycky, ale vždycky byla nejblíž), a doufala, že můj plážovo-bikinový běh vypadá aspoň tak ladně, jako zpomalené záběry Pamely Anderson z Pobřežní hlídky:-D. Alessandro mi vyprávěl, že měl stejné vlasy jako já, než si udělal dredy. A ptal se, jestli je taky nechci. Nevím proč, ale rozhodně nebyl ani prvním, ani posledním, kdo mi to navrhoval.

Odpoledne proběhlo ve znamení relaxu na pláži, plavání v bazénu, užívání si sluníčka a neustálého odmítání zboží od "poplážových prodejců". Komentovat jídlo opět nemá smysl. Prosluněné odpoledne se přesunulo do chladnějšího večera, animátorský tým připravil program v podobě zatančení (a zazpívání) nejznámějších scén z nejznámějších muzikálů. Prostě božská pohoda, klid, mír, a starosti stovky kilometrů ode mě. Druhý den v ráji pomalu končil, jen proto, aby mohlo přijít pondělí...

Pokračování zase někdy jindy:-)

                                                                                                                      xx. T